Černošský spirituál je afro-americká píseň zpravidla s křesťanským duchovním poselstvím. Spirituály původně zpívali černoši monofónně a akapelově. Tyto písně se později staly základem mnoha dalších hudebních stylů. V tomto smyslu jsou termíny černošský spirituál (negro spiritual) a afro-americký spirituál synonyma. V 19. a počátkem 20. století se používalo také slovo jubilee s tímto významem, ale trochu obecnějším. Běloši černošské spirituály tehdy vnímali jako písně otroků (slave songs).

Prakticky všichni černoši, kteří se dostali do Ameriky, pocházeli z několika regionů západního pobřeží Afriky. Byli nuceni pracovat především na plantážích nebo ve městech.

Otroctví důležitým způsobem ovlivňovalo církev v Americe, hlavně proto, že otrokům bylo dovoleno navštěvovat křesťanské bohoslužby.

Otroci, kteří pracovali na plantážích často po oficiálních bohoslužbách zůstávali v kostelích nebo plantážních modlitebnách a tam zpívali a tancovali, jak byli zvyklí z Afriky. Nicméně otrokáři tancování a bubnování zakazovali. Proto se často scházeli na tajných místech, protože potřebovali navzájem sdílet své radosti, bolesti a naděje.

Shromáždění vedl zpravidla ten, kdo měl nejsilnější hlas a vydržel nejdéle. Kapesníkem udával rytmus a dupání nahrazovalo africké bubny. Později se stávalo, že na takových setkáních byly tisíce otroků, kteří často hodiny naslouchali kazatelům a zpívali spirituály.

Texty černošských spirituálů reflektovaly životy autorů písní - otroků. Zatímco pracovní písně (worksongy) jsou o denních záležitostech, spirituály jsou inspirovány poselstvím Ježíše Krista a jeho „Dobré zprávy“ (Good News) v evangeliích Nového Zákona. Spirituály se liší od žalmů a různých hymnů tím, že to byl způsob sdílení tvrdých životních podmínek otroka.

Mnoho otroků ve městech a na plantážích se pokoušelo uniknout do „svobodné země“, kterou nazývali „můj domov“, „Sladký Kanaan“ nebo „zaslíbená země“. Tato země byla na sever od řeky Ohio, kterou nazývali Jordánem. Některé černošské spirituály odkazují na pozdemní železnici (Underground Railroad), organizaci, která pomáhala otrokům k útěku.

ČERNOŠSKÉ SPIRITUÁLY A PRACOVNÍ PÍSNĚ

Během otroctví měli černoši dovoleno zpívat během práce. To mělo praktický význam i pro otrokáře, protože rytmický zpěv určoval pracovní tempo otroků při těžbě dřeva nebo any jiném velkém zatížení. Například vězni obvykle zpívali tzv. vězeňské písně při stavbách silnic a železnic. Jednalo se hlavně o věžně spoutané řetězy. Někteří biřici občas dovolovali zpívat i tiché písně - obvykle tehdy když nebyly přímo namířeny proti otrokářům. Takové písně mohl zpívat pouze jeden nebo několik málo otroků jako projev vlasních pocitů nebo jako povzbuzení ostatních.

ČERNOŠSKÉ SPIRITUÁLY A „PODZEMNÍ ŽELEZNICE“ (Underground Railroad)

Pozdemní železnice (Underground Railroad - UGRR) byla neoficiální organizace, která pomáhala otrokům dostat se na svobodu. Uprchlíci používali několik cest a způsobů útěku. Za prvé využívali nocí a měsíčního světla. Když to bylo potřeba, brodili se vodou (Wade in The Water), takže psi nemohli sledovat jejich stopu. Druhá možnost byla schovat se v poštovním nebo jiném voze (Swing Low Sweet Chariot) a uniknout tímto způsobem. Tyto vozy stavěly ve „stanicích“ což byla místa, kde se při prozrazení otroci mohli dostat do vězení.

Spirituály „Wade in The Water“, „The Gospel Train“ a „Swing Low Sweet Chariot“ tedy přímo odkazují a navádějí otroky na možnosti útěku prostřednictvím „Underground Railroad“

LÉTA 1865 - 1925

Otroctví bylo zrušeno v roce 1865. Někteří černoši potom mohli chodit do školy a získat vzdělání. Fisk University byl jedna z prvních ústavů pro vzdělávání afro-amerických černochů. Nedostatek financí přivedl profesora George Leonard White k myšlence škole pomoci prostřednictvím sboru, který by zpíval černošské spirituály. A tak vznikl „Fisk Jubilee Singers“. Později založily své školní sbory i jiné univerzity - např. Tuskegee Institute a další.

Krátce po zrušení otroctví by nejraději většina afro-amerických černochů zapomněla na všechno, co by jim mohlo připomínat těžké doby otroctví - včetně písní. Nijak je tedy netěšil ani fakt, že spirituály zpívají i ostatní lidé.

V kostelích, kde se scházeli černoši byl evidentní vliv Afrických tradic. Tyto kostely byly naplněny radostným zpěvem, lidé tleskali, dupali a modlili se upřímně k Bohu, stějně jako byli zvyklí v plantážních modlitebnách.

V tuto dobu objevili černošské spirituály také někteří skladatelé, kteří je zaranžovali úplně jiným a novým způsobem, který byl podobný klasické hudbě, jak ji známe v Evropě. Objevili se někteří duchovní (např. Charles A. Tindley z Philadelfie), kteří zpívali nové spirituály a označili je ochrannou známkou.

PO ROCE 1925

V této době éra spirituálů jako takových pomalu končí a na její místo se dostávají nové hudební styly. Charakterem nejbližším je Gospel. Tyto hudební styly, které z afro-amerických spirituálů vycházejí budou popsány v samostatnmém článku. Naprostá většina autorů, zpěváků a sborů již spirituály pojímá jen jako součást svého záběru a zpravidla spirituály spojuje právě s Gospely.