Již od prvních dnů otroctví podléhala lidová hudba amerických černochů ustavičných změnám. Černoch udržovaný v negramotnosti nebyl vázán předsudky staré konvence ani ohledy na to, co je považováno za umění a co nikoli. A tak se vyjadřoval zcela spontánně. Když přišel do styku s evropskou civilizací, nakládal s ní po svém, vážil ji a prověřoval a v souhlasu se základními hodnotami původní africké kultury přetvářel v hodnoty zcela nové. Pod jeho rukama vznikalo něco zcela nezvyklého, co nebylo, ani nemohlo být imitací kulturních šablon bílých mocipánů. Jeho písně měly dosud neslýchanou veselost i smutek, zcela zvláštní barvu, svěžest, nespoutanou fantazii i nesmírnou hloubku citového vzrušení. Byly to písně nevyumělkované, ojedinělého charakteru. A právě mezi ně patří i původní spirituály - všechny ty vášnivé zpěvy černošských kostelíků.

První náboženské písně amerických černochů zůstaly v původní reprodukci širší veřejnosti prakticky zcela neznámy. Bylo třeba určité trpělivosti, aby jim evropský posluchač přivykl, ale jakmile se tak stalo, objevoval všechno to bohatství pozůstatků západoafrické kultury.

Jak přecházely tyto zpěvy z generace na generaci, bojovaly mezi sebou africký rytmus a náboženská píseň. V tomto dlouhém a podivném procesu vyrůstala vedle tradičního hudebního umění i jiná hudba, která oddalována měnícími se sociálními poměry od původních pramenů, přebírala melodie anglosaských kostelních písní i podivuhodná vyprávění starých kněží čerpaná z Bible. Prolínáním obou těchto hudebních oblastí, vzájemným ovlivňováním a splýváním, přicházely na denní světlo nové písně. To již nebyly původní projevy náboženské extáze a rytmické okouzlení, ale majestátní písně, jiné než náboženské písně bílých pánů, ale také odlišné od dosavadních písní západoindických ostrovů či rodné Afriky. A právě tyto písně - spirituály - vyvíjely jemný, sotva postřehnutelný vliv na hudební bohatství bílých národů, otupovaly ostří zaujatosti proti černochům a krok za krokem dobývaly všeobecného uznání.

Bude vhodné připomenout si okolnosti, které měly vliv na jejich vznik, sledovat jejich další vývoj, uvědomovat si jejich vzájemné odlišnosti...

• Africké náboženské rituály voo-doo, přivezené s černými otroky roku 1502 na ostrov San Domingo a v dalších padesáti letech i na Kubu, Portoriko, Jamajku a také do střední Ameriky, ovládly celou rozsůhlou oblast Karibského moře a po haitské revoluci i Louisianu a některá další území Severní Ameriky. Šlo o pohanské náboženské tance, doprovázené autentickými zpěvy.
• Náboženské jásání ring-shouts přišlo s černými otroky v roce 1619 do Virginie a v příštích desetiletích i do dalších států s většinou černošského obyvatelstva. Také v těchto projevech můžeme sledovat původní africké prvky s charakteristickou převahou rytmu nad melodií.
• Primitivní zpěvy náboženských shromážení shoutin' congregation, vznikají odezvou na slova kazatelova při prvním seznamování černých otroků s křesťanskou naukou. Jde tedy o hudební formu afro-americkou s převahou afrického hudebního materiálu.
• Improvizované zpěvy z počátku 19. století byly zpívány při náboženských shromážděních camp-meetings, které běloši spolu s černochy pořádali pod širým nebem nebo pod stany. Tyto písně byly již ovlivňovány různými sektami bílých náboženských revivalistů.
• Během tvůrčího procesu mnohokrát opakované a ustálené melodie náboženských shromáždění nazývané již spirituály, kdy posvátné chvalozpěvy bílých osadníků byly přejímány do černošských improvizovaných zpěvů a přetvářeny v původním stylu. Písně tohoto druhu jsou již tedy prvním čistým výtvorem afro-americkým.
• Novodobé gospel-songs jsou kostelní písně sahající svými kořeny až do raných počátků otrockých spirituálů. I ony měly hodně příležitostí přejímat některé prvky jazzové hudby, jež se právě rodila.
• Jubilees jsou písně přebírané z církevních zpěvníků a nebo z notových přepisů písní předcházejících, podávané zejména po roce 1871 hudebně školenými zpěváky. Spirituály, předváděné pod zpětným vlivem jazzu menšími pěveckými skupinami nebo sólisty, tíhnou svým provedením spíše ke spirituálům výše uvedeným. Jsou tedy opět typem hudby afro-americké s převahou afrického hudebního dědictví.
• Konečně zaznamenejme náboženské písně, vytvářené bílými hudebníky podle černošského vzoru, anebo písně evropské, vrostlé do černošské bohoslužby a znovu zaznamenávané evropskou notací jako „původní“ spirituály. Písně tohoto druhu nejsou tedy vlastními výtvory amerických černochů a mezi skutečné černošské spirituály již nepatří.

Toto hrubé rozdělení nám utřídilo náboženskou hudební tvorbu amerických černochů do několika příbuzných a (přece tak odlišných) forem, které však ve svém souhrnu vytvářejí jeden složitý a mnohotvárný obraz.

Přibližně v téže době, kdy na území Evropy existovaly formy společnosti feudální, vznikaly v západní a střední Africe veliké státy a jednotlivé etnické skupiny se začaly od sebe oddělovat. V 9. století vzkvétala již říše Ghana, o století později říše Mali, dávno před objevením Afriky portugalskými mořeplavci existoval stát Kongo. V 15. století se u pramenů řeky Longo prostírala říše Balubů, na území dnešní Rhodesie a Mosambiku vzkvétal stát Monomotapa, dokud se neobjevili bílí lidé a neproměnili západní africké pobřeží v dějiště krvavého obchodu s „černou slonovinou“.

Již jednou v historii projevila Evropa zájem o černý světadíl. Bylo to v 6. století před n. l., kdy antické Řecko hledalo nové obchodní a koloniální cesty. Od roku 1492 k tomu dochází podruhé, když obchodní mocnosti objevily v Africe výhodné loviště otroků. Od toho okamžiku se místo pirog a útlých člunů objevovaly nad hlubokými písčinami západního afrického pobřeží nezvyklé koráby s nezvyklým zbožím - otroky.

„Zkušení obchodníci s otroky si vymyslili rafinovanou krutost, aby ušetřili hlídače a zabránili současně zajatcům v útěku. Každý otrok dostal železný obojek, ke kterému byl připevněn dva až tři metry dlouhý kus dřeva tvaru vidlice, kterou se protlačila otrokova hlava. Rukojeť vidlice se pak připevňovala na ramenou předcházejícího otroka, takže vznikla dlouhá řada třiceti až čtyřiceti lidí k sobě připoutaných. Tento způsob dopravy se zachoval po staletí, takže ještě v 19. století potkali evropští badatelé v Africe takové trasnporty lidí, které postupovaly stepí a pralesem směrem k pobřeží“. (Ernst Bartsh, Negern, Jazz und tiefer Suden).

V roce 1876 ovládali Evropané pouze 11% afrického území, ale již za necelých osm let je tam založeno arcibiskupství, pět biskupství a mnoho vikářství a katolická církev může připsat do misijního atlantu 2,5 milionu nových katolíků. Za dalších šestnáct let se stali Evropané pány nad 90% africké pevniny.

Všechny tehdejší evropské koloniální a obchodní mocnosti, které zakládaly na africkém pobřeží faktorie pro obchod s černochy, dodávaly otroky především do svých kolonií, které v zámoří exploatovaly. Chytání černochů jim umožňovala vzájemná kmenová nepřátelství nebo úmluvy s náčelníky pobřežních kmenů, kteří byli koupeni za pár starých zbraní a pár lahví rumu nebo za levné látky a cetky. Nejbohatším lovištěm byla území na západním území Afriky, u ústí řeky Nigeru, v Kongu a Senegalu, protože tam žily kmeny dobře fyzicky vyvinuté a jejich sídliště byla snadno od moře přístupná. A právě tato skutečnost je jednou z prvních odpovědí na otázku, proč se západoafrická hudba i ceremoniály udržely a rozvinuly i v novém domově.

Západní část Afriky obývali černoši s vysokou kmenovou kulturou. Jejich králové, „čarodějové“ a náčelníci, kteří rovněž upadali do otroctví dobře znali domorodou hudbu i lidové ceremoniály a snažili se udržet je i v novém prostředí. V těchto snahách byli podporováni novými otroky, jež znovu a znovu přivážely další lodě. Tento obnovovací proces se neustále opakoval a trval i po roce 1808, kdy sice byl obchod s otroky zakázán, ale pokračoval podloudně dál až do války Severu proti Jihu.

Další příčinou zachování původních afrických tradic byla skutečnost, že i později byli do Severní Ameriky deportováni černoši z ostrovů Západní Indie, kde jejich hudební dědictví zůstalo takřka nedotčeno. Vždyť ostatně i v samotné historii afrického kontinentu nalézáme nemálo důkazů o tom, že ujařmený lid přetrval své utiskovatele, přetrval jejich kulturu a svébytným způsobem ji rozvinul.

Všichni Afričané se v nových domovech museli přizpůsobovat novým podmínkám. V západní Africe bývalo zvykem, že jednotlivé kmeny přejímaly zvyky i božstva svých přemožitelů. Když se černoši dostali do otroctví,zcela přirozeně přejímali od svých pánů jejich zvyky, hudbu i náboženství. Když za nimi přišel „laskavý člověk“ s biblí v ruce, dostala jejich stará víra nové naplnění. Mohlo být něco lákavějšího a slibnějšího, než nová nauka, která za všechny křivdy a ponížení slibovala odměnu věčného života?

„Přemnoho názorů a obyčejů pohanských po předcích zděděných zachovává se i po přijetí nové víry, která v základech svých jim rozhodně odporuje, leč rozpory ty v mysli a v srdci černochů snadno se vyrovnávají.“ - zjistil jeden ze starých pozorovatelů a sv0 poznatky doplnil tímto závěrem: „Náboženství je pouhou zevní formou a jeho význam je nepatrný. Černoši více dbají o vnější formu než o vnitřní přesvědčení a houževnatě lpí na své staré víře...“

Z afrického náboženství přetrvalo na americké pevnině jen to, co mělo odvěkou tradici a co mělo k další existenci vhodné podmínky. A zde právě mnoho záleželo na tom, zda černoši byli otroky u britských protestantů či u latinských katolíků. Zatímco angličtí obchodníci schytávali ve své nenasytnosti nepřeberné množství černochů a prodávali je kdekomu, Španělé je kupovali výhradně od vlastních otrokářů. Protože jejich lovištěm byla území kmene Yorubů, černochů s vysokou hudební kulturou, převládala ve všech španělských kolonií hudba tohoto kmene. Nenarušena žádnými dalšími vlivy, setkávala se převážně jen s hudbou španělskou, která jí nebyla tak docela vzdálená: byla živá, rytmická a již sama o sobě poznamenaná africkými prvky z doby, kdy Španělsko bylo okupováno Maury. Španělé (a také Portugalci nebo Francouzi) vlastnili původně v Americe rozsáhlé kolonie s početnými otroky, které ovládali silou. Přitom však projevovali určitou snášenlivost k tomu, jak jejich otroci trávili svůj volný čas a rozvíjeli zbytky svého kulturního dědictví.

Zcela jiný obrázek poskytovaly kolonie anglické. V nich mohla původně africká hudba, zcela odlišná od hudební kultury anglosaské, žít svobodně jen v povědomí černých a vyvíjet se dál jen ilegálně jako hudba zakázaná. Proto v anglických koloniích (které v 17. století nebyly ještě nijak rozsáhlé) dlouho nemohla vydat všechno své bohatství.

Britský otrokář měl zpravidla málo otroků a snadno je mohl držet v dohledu, zajímat se o jejich soukromý život a starat se, aby smýšleli křesťansky. Proto v anglických koloniích nebylo tam-tamů ani fetišů a baptisté i metodisté zakázali černochům i oba nejvlastnější projevy afrického náboženství - tanec a bubnování. Za těchto podmínek nezbývalo otrokům, než aby v nejtěsnější blízkosti svých pánů měnili své rodové tradice, poslouchali protestantské chorály (což jim naproti tomu umožnilo vytvářet vlastní spirituály) a tu a tam i nějakou pochodovou písničku, která jim nejvíce vyhovovala. Její pravidelný rytmus totiž mohl v něčem připomínat jejich bubnování.

Brazilští plantážníci dávali přednost černochům ze Senegalu, a proto nakupovali otroky od portugalských obchodníků, kteří se Senegalci obchodovali. Naproti tomu Francouzi dováželi černochy z Dahomeje, a proto také na San Domingu, původně francouzské kolonii, se udržela a převládla kultura dahomejská a spolu s ní jeden z nejpozoruhodnějších odkazů afrického kontinentu - náboženský kult voo-doo.

„VELKÝ PRODEJ ČERNOCHŮ, MUL SKOTU ATD.! V úterý dne 21. prosince, nabízíme k veřejnému prodeji na plantáži zesnulého majitele N. A. McNairyho z pověření Mrs. C. B. McNairyové: 50 hodnotných černochů Tito černoši jsou dobří plantážní černoši a budou prodáváni po rodinách. Prosíme kupující, kteří mají zájem, aby si je prohlíželi přede dnem prodeje. Kromě toho se prodává 10 dobrých pracovních mul, 2 osli, 1 pony, dojnice a telata, žírná prasata, 1200 barelů obilí, sen,o 2 vozy, 1 kára, hospodářské nástroje atd.“

Text a obrazové materiály byly použity z LP „Černošské spirituály“ vydaném v roce 1963 Státním hudebním vydavatelstvím, n.p. pro Gramofonový klub