Africké pohanské kulty na americké pevnině

Woo-doo

Kult woo-doo (možné také voo-doo) který se dovedl prosadit před staletími na západoindických ostrovech a v Louisianě, dodnes zůstal zachován na Haiti. Také v New Orleansu zůstal woo-doo živým kultem potlačeného náboženství a má tisíce tajných přívrženců. Ještě v těchto dnech tam můžeme nalézt zastrčené krámky, v nichž se prodávají fetiše a talismany woo-doo a spolu s nimi také obrázky katolických svatých, které jsou smíchány se symboly afrických božstev se stejnou nenuceností s jakou se od prvních dnů otroctví mísilo africké náboženství s katolickým

Přítel a spolupracovník Marka Twaina, Charles Dudley Warner, popsal v osmdesátých letech 19. století jednu ze slavností woo-doo v domě poblíž bývalého shromaždiště otroků na Congo Square v New Orleansu. Obřad začal čtením bible a modlitbami k Panně Marii, jejíž soška stála na oltáři spolu s fetiši woo-doo. Pak začal zpěv...

„Rostl, pulsoval stále silněji a do divokého refrénu se přidávaly další hlasy za doprovodu tleskání rukou a dupání nohou. Kněz-kouzelník se povzbuzoval alkoholem a začal tančit se zapálenou pochodní, zatímco zpěv dostával čistě africkou podobu.

fEh! Eh! Bomba, hen! Hen!

Canga nafio, té

Canga moune dé lé

Canga do ki la

Canga li!“

Když mocní Dahomejci kdysi v dávnověku ovládli a podmanili si divoké Arady a „vyznavače hadů“ z Whydah v západní Africe, převzali od nich také náboženství woo-doo, které se v příštích staletích stalo páteří celé řady podobných náboženských rituálů západoafrických kmenů.

Dahomejci byli prvními otroky, kteří byli přivezeni na západní polokouli a vysazeni na ostrově San Domingo v roce 1502, tedy pouhých deset let po Kolumbově příchodu. Zde byli uchváceni ziskuchtivými plantážníky, kteří z touhy po rychlém zbohatnutí již krutě naložili s domorodými Indiány. Protože šlo o „vyznavače hadů“, byl jejich byl jejich náboženstvím právě kult woo-doo, uctívající zlé mocnosti, vtělené do velkého boha-hada. Převzetím některých prvků z rituálů domorodých Indiánů a použitím některých vnějších znaků katolického náboženství bílých plantážníků stal se kult woo-doo postupem doby nejpozoruhodnější směsicí několika náboženství, aniž však ztratil něco podstatného ze svého původního charakteru.

Díky převaze černého obyvatelstva na území dnešní republiky Haiti s dominující kulturou Dahomejců počalse kult woo-doo na ostrově San Domingo již od počátku XVI. století nečekaně rozvíjet.

Když pak v roce 1791 vypuklo na ostrově povstání černých otroků, jež mělo za následek vytvoření prvního černošského státu na světě — republiky Haiti — uprchlo na plachetnicích mnoho plantážníků i se svými dahomejskými otroky přes Kubudo New Orleansu. Další černoši k nim přibyli přímo z rovníkové Afriky a tak se kult woo-doo rozšířil po celé Louisianě.

Podle woo/doo je nejvyšším bohem mezi všemi Jehovah. Je však příliš vzdálen prostým pozemšťanům, než aby se mohli těšit jeho přízni. Celá řada jiných bohů, kteří jsou dobří i zlí, je nižší než mocný Jehovah a proto i lidem bližší. Damballa Queddo — bůh-had je pro vyznavače woo-doo nejdůležitější. Dále jeho nástupce Papa Legba, dobrosrdečná patronka milenek Erzulie, zlovolný Loa-Criminel — bůh ohně, i starý dobrák Papa Guedinibo — bůh opilosti i oplzlosti, jehož všichni Haiťané tolik milují.

Fetiše těchto bohů nalezneme v „chrámech“ woo-doo, uplácaných z hlíny a zastřešených vlnitým plechem. Je však docela možné, že na hliněných zdech budou zavěšeny i obrazy římskokatolických svatých, zpodobňujících v tomto případě bohy woo-doo a dokazujících, s jakou lehkostí přejímal černoch nové bohy, aby tím ve skutečnosti posiloval svou starou africkou víru. Proto přející Erzulie může být představována Pannou Marií, zatímco bůh Damballa může být třeba zpodobněn sv. Petrem. Naproti tomu sv. Antonín bývá ztotožňován s dahomejským bohem Legbou, neboť oba žili v představách černých i bílých jako kmeti. Sv. Michal s mečem připomíná černochům yorubského boha války Oguna.

Když byl z kamenů a hlíny vystavěn improvizovaný oltář, když byl ozdoben řetězem z hadích obratlů — fetišem boha-hada — a když do misek a nádob bylo připraveno jídlo určené bohům a na oltář postavena láhev s kouzelným nápojem a vůní, obřad woo-doo mohl být zahájen. Horečné údery tam-tamů ohlašují začátek. Z napětí, které tam přibývá a roste v tělech všech přítomných, rodí se tanec woo-doo, rituální pohanský tanec před fetišem... pak přichází na scénu černoška — kněžka, točí se vířivou rychlostí mezi řadami tanečníků a její boky a břicho se vlní pod kusem látky. Je to nejvyšší kněžka „malamoi“ — královna woo-doo, připravující se na příchod boha. Lehce předkloněna, aby mohla volně pohybovat pánví (jak to vyžaduje její tanec), rozhodí znenadání paže do výše a s hlavou nakloněnou nazad začne nadšeně zpívat.

Zásahem církve bylo náboženství woo-doo, nařčené z kouzel a vražd, v celé Louisianě zakázáno. Přesto měli louisiánští plantážníci nejednou příležitost přesvědčit se, že se jejich černí otroci několikrát do roka tajně scházejí v neproniknutelných lesích k nočním obřadům. Také „černý kodex“ z roku 1724 všechny formy náboženství s výjimkou katolického, ale rituál woo-doo i nadále pokračoval.

Na Haiti, kde se kult woo-doo volně pěstoval, mísil se pozvolna s římsko-katolickými prvky a vyvinul se tak v směsici, jaká je obvyklá v celé rozsáhlé karibské oblasti. V letech 1847-1859 byl tento kult dokonce na Haiti oficiálním náboženstvím. Později na nátlak amerických misionářů byl i zde zakazován (alespoň ve větších městech). Skutečnost ukázala, že se všechna tato nařízení minula účinkem a samy haitské úřady je nebraly nijak vážně. Kdyby totiž měly v úmyslu vyznávání woo-doo potlačovat, nebylo by těžké jeho vyznavače vystopovat, neboť jejich bubny bylo slyšet za noci na vzdálenost několika desítek kilometrů.

Dodnes zaznívá v určité dny po celém Haiti divoké bubnování, zpěv a výkřiky vyznavačů woo-doo, posedlých africkými bohy i duchem starého Papa Guedinibo, milovaného právě „ti-negres“, tj. těmi nejubožejšími...

Ring-shouts

Dalším důkazem přenesení afrického dědictví na půdu Nového světa jsou kromě rituálů woo-doo náboženské obřadní slavnosti „jásání v kruhu“, ring-shouts.

Ring-shouts bylo „jásání“ vyjadřované určitými kroky a pohyby — velmi živé, aby nahradilo černochům emocionální vzrušení, jež jim poskytoval tanec. Proto se ring-shouts rozvíjely nejdříve tam, kde černí otroci byli vystaveni vlivu křesťanství, jako vážná a nedílná součást jejich náboženských obřadů. Je snadno pochopitelné, že první reakce černých obyvatel na slova kněží a misionářů nebyla zdaleka křesťanská, neboť vyvěrala z jejich primitivního vědomí.

Při provozování ring-shouts bylo v kostele velmi živo. Lavice se odtáhly ke zdím, muži a ženy se seřadili střídavě do kruhu s tělem na těle. Když vešel duchovní, ozvala se píseň a kruh bosých děvčat a mužů v roztrhaných kalhotách se dal do pohybu. Nejprve pomalu, ale za neustálého pokřikování se zrychlovalo tempo a zatímco chodidla neopouštěla podlahu, jedna pata vydupávala rytmicky přesně umístěné důrazy. Píseň přecházela do monotónního a divokého zpěvu, zpívaného střídavě osobami v kruhu a sborem nebo všemi současně — za nestálého rytmicky složitého tleskání, až se všechno dohromady zdálo tak komplikované, že nezúčastněný pozorovatel marně pátral po základním rytmu, který by do tohoto zdánlivého zmatku vnesl nějaký řád. Pohyby postupně nabíraly na rychlosti a slova písně na prudkosti, až přecházela v nesouvislé výkřiky. Každý dupe, tleská a pokřikuje ve třech samostatných rytmech a každého slova, vyřčeného zpěvákem, se ihned chápe sbor a vrhá jej zpět jako souzvučnou ozvěnu i nářek náhodně snad nesouzvučný, ale zvukově bohatě odstíněný. Síla zvuků a pohybů způsobuje vytržení, ječící ženy padají obličejem na zem a chvějí se, zatímco vyčerpaní muži ustávají ve zpěvu, ale kruh je udržován stále těsný; na místa těch, kteří odpadli nastupují druzí a tak se „jásání v kruhu“ protahuje až do půlnoci a tleskání a dupání nedopřává spánku lidem na míle vzdáleným.

Většina kněží zakazovala v pozdějších dobách ring-shouts jako náboženský primitivismus.

Ale právě tam, kde byli černoši po staletí vystaveni největšímu násilí a diskriminaci, přilnuli tím houževnatěji ke své africké kulturní tradici a náboženským rituálům. Proto dodnes můžeme slyšet ring-shouts jako znějící důkazy životnosti starých afrických tradic, udržujících se přes víc než tři století a ovlivňujících život černocha na různých místech zeměkoule. V Louisianě, Texasu a Georgii stejně jako ve Venezuele, na Haiti a na Bahamech můžeme spatřit stejná kruhová seskupení, stejný šoupavý pohyb, dupání a tleskání a monotónní zpěv — i když zpívaný v různých jazycích.

Před druhou světovou válkou se rozšířily ring-shouts na jihu Spojených států. Lákaly do kostelů i onu část mládeže, která by bez možnosti účastnit se této rytmicko-hudební produkce jinak asi sotva kostel navštívila. A tak zůstaly ring-shouts (s výjimkou woo-doo) dodnes nejčistší formou afrických tradic na půdě Ameriky a uchovaly mnohé rysy pohanských rituálů. Postupem doby přešly některé vlastnosti ring-shouts i do jiných projevů afro-americké hudby, především do těch, k nimž měly nejblíže — do spirituálů, neboť jedny i druhé byly součástí náboženských ceremoniálů a měly své domovské právo v kostelích...

Text a obrazové materiály byly použity z LP „Černošské spirituály“ vydaném v roce 1963 Státním hudebním vydavatelstvím, n.p. pro Gramofonový klub